Název: Neviditelné nestvůry
Autor: Chuck Palahniuk
Rok vydání: 2010
Nakladatelství: Odeon

Zakoupeno: vypůjčeno
Knihkupectví: školní knihovna Boskovice

Pokračování: (žádné)


Když píši tuhle recenzi na knihu, kterou jsem přečetl před tolika dny a stále na ni hledím, přemýšlím, že zavedu tzv. hvězdičkování. Kolik procent by měla asi tato kniha v mém podání? A pak mi dojde že je to naprosto iracionální myšlenka, neboť zde na recenze vybírám pouze ty knihy, které se mne nejvíc dotkly a zaslouží nejvyšší ohodnocení.
Na rovinu přiznávám, že je to má první kniha od tohoto autora - a tak by asi nebylo vhodné tento pokus o recenzi směřovat k pokročilejším čtenářům. Ne, že bych se k nim v budoucnu nechtěl hlásit.
Styl tohoto autora mne doopravdy uchvátil - jen nejsem ten typ, co bude skandovat před knihkupectvím a bude řvát: "Dejte mi knížku!"
No dobrá, kdyby šlo o dílo Kossakowské... budiž...

Našel jsem ji na stolku v naší knihovně. Zaujala mne vtipnou obálkou a pak.. hlavně popisem. Ne, kecám - zprvu jsem si ji vzít nechtěl. V rukou mi skončila až při druhé návštěvě ten samí den, kdy jsem už slintal po něčem, co naplní mé mozkové závity.
Jsem rád, že jsem to udělal. A teď už k samotné knížce, ne?

Tvrdá vazba - a žádné šetření lesy. Kvalitní papír bílé barvy, tisk také dobrý. Na zadní straně ukázka z knihy (jako bývá většinou v sérii nakladatelství Odeon - Světová knihovna) a na přebalu uvnitř na začátku vtah do děje a na konci stručný popis autora (o kterém se také dozvíte mnohem víc na zadních stranách knihy, které mu jsou věnovány). Kvalitně zpracovaná knížka oranžové barvy, která se svými 224 stranami neurazí.
Na obálce je použita fotografie Pavly Kocourkové. Sám za sebe mám tento styl obálek velice rád (obrázek použitý v recenzi má mírně odlišnou barvu od originálu)

Vzhledem k tomu, že nejde o tvorbu Poláka, ale občana americké národnosti (fuuuj!), určitě mi odpustíte pasáže s tím, jak zbožňuji americkou literaturu, že? Děkuji :-)

O čem, že je kniha?
Tak vypsat stručný obsah tohoto díla je pro mě velice komplikované. Takže asi začnu trochu jinak:
Zkuste si představit, že vám obličej sezobali ptáci.
Prostě jste si jeli po dálnici, když vám někdo ustřelil dolní čelist, kterou vám sezobali ptáci. Fakt! Sezobali ji ptáci. No a náhodou byla blízko nemocnice a tak jste si tam zajeli. Potud je to ještě celkem dobré.
A tak jste v té nemocnici... potupně zjistíte, že vaše nejlepší kamarádka vám vykradla šatník. Jo, to by ještě šlo... a taky vám spala s přítelem.. ale k tomu později.
Jo, to už je dost velkej důvod k tomu, aby jste byli nasraní na celej svět, ne?
Obličej vám sezobali ptáci...

Tak co, navnadil jsem vás trochu?
Modelka, která přijde o obličej a následně cestuje po světě s "dokonalou královnou" Brandy a Sethem; živí se tím, že se vydává za zájemce o koupi domu a vykrádá v koupelnách zásobárny nejrůznějších léků, které pak prodává.
A vlastně... jména tu nejsou důležitá. Doopravdy ne.
Mezi vším tím vykrádáním se pomalu a nesouvisle rozvíjí příběh - v jakési formě nahlížení do minulosti oné hlavní hrdinky, jejíž bratr zemřel před lety na AIDS, ale rodiče jej stále milují víc, než ji a kupují mu dárky k Vánocům, jakožto se hlásí do skupin řvoucích: "Obdivuji svého homosexuálního syna"; jejíž přítel se ji pokusil zabít v domě její nejlepší ex-kamarádky; a která si po světě chodí zahalena v závojích, neboť je neviditelná pro svět.

A místo toho, aby mluvila (neboť když vám ustřelí půlku tváře, jde to těžko) píše.

Celá kniha je vyprávěna doopravdy zvláštním specifickým způsobem, který se těžce vysvětluje a ještě hůř chápe - ale pokud se neztratíte, je to dokonalý požitek. 

Na této knize jsem ocenil hlavně to, jak široce a zároveň detailně se dotýká všeho, co se mne kdy vůbec týkalo: homosexuality, ztráty a znovuobjevování vlastní identity, dokonce je tu nastíněna i transsexualita. Zvlášť způsob vyjadřování hlavní protagonistky mne nadchl.
A pointa? Ta byla doopravdy.. úžasná.
Vytkl bych jí snad jen to, že se v ní dá lehko ztratit. Pro mne - jako čtenáře prvního díla tohoto autora - byla doopravdy kouzelná.

Tak co... jdeme nadopovat našeho ex přítele estrogeny?
No tak! Bude prča!

Ukázka z knihy:

Anotace

Supermodelka Evie Cottrellová měla kdysi úplně vše: krásné tělo, zářivý úsměv, peníze, dům, přítele a prý i bratra. V románu ji ale nejprve poznáme trochu jinak. Respektive ji nepoznáme, protože je celá zahalená v hedvábných závojích. „Musíš vypadat, jako že si střežíš tajemství,“ vykládá Brandy Alexanderová, žena s větším množstvím plastických operací, než kolik jí je let. Evie však nechce být tajemná, Evie přišla při autonehodě o obličej – někdo po ní vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát. Kulka jí utrhla čelist. Strávila měsíce v nemocnici. Neumřela. Tvář jí ale vrátit nemohli, protože ji sezobali ptáci. Evie Cottrellová je bez obličeje, bez možnosti mluvit a bez přítele pěkně vytočená. Dokonce tak spravedlivě vytočená, že se rozhodne zabít svou nejlepší kamarádku. A kdyby byl naživu bratr, ten prevít, zabila by ho taky. Na to, aby se mohla bránit nespravedlivému a zlému světu, na to se musí do toho světa nejprve vrátit – zahalená v závojích, s Brandy Alexanderovou a „jejím“ přítelem Sethem po boku. Uživit se je už snadné: Koupelnu má doma každý a spoustu léků ve skříňkách taky. Stačí si město od města dávat honosně znějící jména, tvářit se jako zájemce o nemovitost a v koupelnách si pak nabrat tolik léků, že se tím všichni slušně uživí...
Ve své prvotině, s níž ho nakladatelé původně odmítli, Palahniuk nakousl témata svých pozdějších proslavených prací – sex, násilí, perverzní úchylky i problematiku transsexuality.

***


Skok do dne, kdy mi odstřihli a sundali obvazy.
Nevíte co čekat, ale všichni lékaři a sestry a medici a sanitáři a údržbáři a kuchaři, co jich v
nemocnici je, se stavili a nakoukli dveřmi, a když jste je u toho přistihla, tak zablafali
gratulujeme, a koutky úst se jim roztáhly doširoka a roztřásly, strnulý, mdlý úsměv.
Vypoulené oči. To je můj výraz. A já zase a znovu zvedala kus kartonu, co jim říkal:
Děkuji.
A pak jsem utekla. Po tom, co mi od Espre přišly nové letní šaty bez ramínek z bavlněného
krepu. Sestra Kateřina nade mnou celé dopoledne stála s kulmou, dokud jsem z vlasů neměla
ten veliký máslový dort s krémovou polevou, veliký účes, co nikde nezasahuje do tváře. Pak
přinesla Evie nějaký mejkap a namalovala mi oči. Já si navlékla nové rajcovné šatečky a
nemohla jsem se dočkat, kdy se začnu potit. Celé to léto jsem neviděla zrcadlo, a kdyby ano,
nedošlo by mi, že to jsem já. Neviděla jsem policejní snímky. Když Evie i sestra Kateřina
skončily, řekla jsem: „Hatuheď mouše teídop rdee.“
A Evie na to: „Nemáš zač.“
Sestra Kateřina řekla: „Ale před nedávnem jste obědvala.“
Bylo dost jasné, že mi tu nikdo nerozumí.
Povídám: „Čhoud ibis tuhemi dlípok?“
A Evie na to: „Jo, to jsou tvoje boty, ale neboj, neodřu ti je.“
A setra Kateřina: „Ne, pošta zatím žádná, ale do věznice můžeme napsat, až si schrupnete, má
milá.“
Nechaly toho a šly. A. Nechaly mě samotnou. A. Jak hrozné to může s mým obličejem být?
A někdy může znetvoření hrát i ve váš prospěch. Všichni ti lidi s piercingem a tetováním a
cejchováním a skarifikací… Nakonec pozornost jako pozornost, ne?
Když jsem vyšla ven, poprvé jsem si všimla, že mi něco uteklo. Vždyť někam prostě zmizelo
celé léto. Všechny ty mejdany u bazénu a polehávání na přídích motorových člunů s
metalízou. Chytání bronzu. Lov na kluky v kabrioletech. Došlo mi, že všechny pikniky a
softbalové zápasy a koncerty mi prostě nějak protekly mezi prsty a změnily se v pár fotek,
které Evie dá vyvolat nejdřív někdy kolem Díkůvzdání.
Když jsem vyšla ven, byl svět po té nemocniční bílé a zase bílé samá barva. Jako jít za duhu.
Jdu do supermarketu – a nakupování mi připomíná hru, kterou jsem hrála naposled jako
holčička. Jsou tu všechny moje oblíbené značkové výrobky, všechny ty barvy, dijonská
hořčice, rýžové těstoviny Rice-A-Roni, nudle Top Ramen, všechno to bojuje o moji přízeň.
Tolik barev. Celý posun ve standardech krásy, takže nic vlastně nevyčnívá.
Celek menší než součet jeho částí.
Tolik barev na jediném místě.
Kromě té duhy ze značkových výrobků se není na co jiného dívat. Když se podívám na lidi,
vidím všem jenom hlavu zezadu. A i když se otočím superrychle, zahlídnu nejvýš ucho něčí
odvracející se hlavy. A lidi si povídají s bohem.
„Bože,“ říkají. „Viděls to?“
A taky: „To byla maska? Kriste pane, není na Halloween trochu brzy?“
Všichni najednou mají náramně napilno, musí si číst etikety na francouzské hořčici a
těstovinách.
Takže si vyberu krocana.
Nevím proč. Nemám žádné peníze, ale beru si krocana. Hrábnu do velikých zmrzlých
krocanů, mezi ty veliké tělově zbarvené kusy ledu v mrazicím boxu. Hrabu se tam, dokud
nenajdu největšího krocana, a zvednu ho v té jeho žluté plastové síťce jako dítě.
Dovleču se do přední části obchodu, jdu rovnou skrz pokladny a nikdo mě nezastaví. Nikdo se
ani nepodívá. Všichni si čtou v novinách, jako by tam byla mapa k pokladu.
„Sídžgfn dájof atnbek,“ říkám. „Nej vakžt išvyšn sednsd.“
Nikdo se nepodívá. „NCHC KRCN ZDRM,“ říkám svým nejlepším břichomluveckým hlasem.
Nikdo ani nepromluví. Leda snad pokladní. Mohu poprosit o dva doklady totožnosti? ptají se
lidí, kteří jim chtějí vystavit šek.
„Fgjrn ájufnv vjů,“ říkám. „Xajdaj kanjww sajs drh!“
A teprve pak, teprve pak se ozve nějaký chlapeček: „Hele, mamí, koukej támhle! Ta nestvůra
krade!“
Všichni se samou trapností přikrčí. Všem hlavy zapadnou mezi ramena, jako by se táhli o
berlích. Čtou si titulky z bulváru usilovněji než kdy dřív.
Nestvůrná dívka zcizila oblíbený velikonoční pokrm!
A tady mě máte, smažím se v šatech z bavlněného krepu, v náručí desetikilového krocana,
krocan se potí, moje šaty jsou skoro průhledné. Bradavky mám na kámen ztvrdlé, tisknou se
na žlutou síťku, ve které je ten kus ledu. Pod tím velikým máslovým dortem s krémovou
polevou, pod tím účesem jsem já. Nikdo se na mě nedívá, jako kdybych vyhrála něco
významného.
Nějaká ruka sletí, dá klukovi facku, kluk začne bulet.
Brečí, jak brečíte, když jste neudělali nic špatného, ale stejně vás potrestali. Venku zapadá
slunce. Venku všechno zmrtvělo, kromě toho hlásku, co se ječivě znovu a znovu ptá: Za co
jsem dostal? Já nic neudělal. Za co jsem dostal? Co jsem udělal?
Chytila jsem krocana. Šla jsem zpátky do nemocnice La Paloma, jak nejrychleji jsem
dokázala. Už byla skoro tma.
Celou tu dobu jsem svírala krocana. A říkala jsem si: Krocani. Racci. Straky.
Ptáci.
Ptáci mi sezobali obličej.
Když jsem se vrátila do nemocnice, po chodbě proti mně šla sestra Kateřina. Vedla nějakého
muže a jeho vozík s kapačkou, ten muž byl celý zabalený do gázy a ověšený hadičkami a
plastovými pytlíky se žlutými a červenými tekutinami, co vtékaly do něj a vytékaly z něj.
Ptáci mi sezobali obličej.
Pořád z větší a větší blízkosti sestra Kateřina křičela: „Juhůů! Mám tady někoho, koho určitě
moc ráda poznáte!“
Ptáci mi sezobali obličej.
Mezi mnou a jimi je logopedická ordinace, a když tam zapadnu, potřetí tam je Brandy
Alexanderová. Královna všeho dobrého a laskavého má na sobě nějaké šatečky bez rukávů od
Versaceho plus sezónní drtivý pocit zoufalství a rozkladné smířenosti. Oddaná ideálu tělesné
krásy, a přece ponížená. Živoucí, a přece zmrzačená. Nejvyšší královna je to nejpůvabnější
cosi, jaké jsem kdy viděla, a tak jen trčím ve dveřích a dívám se.
„Muži,“ vykládá logopedka, „při řeči kladou důraz na adjektiva.“ Říká: „Například takhle:
Jste dnes tak půvabná.“
Brandy je tak půvabná, že kdybyste jí usekli hlavu a položili ji na modrý samet a dali do
výlohy u Tiffanyho, někdo by si ji koupil za milión dolarů.
„Žena by naopak řekla: Jste dnes tak půvabná. Teď vy, Brandy,“ vybízí logopedka. „Vyslovte
to a důraz položte na příslovce, ne na adjektivum.“
Brandy Alexanderová zvedne svoje Báječně borůvkové oči ke mně, ke dveřím, a povídá: „Ty
tam v tý póze, jsi tak děsně šeredná. Co je, kecnul si ti na ksicht slon?“
Brandy má takový hlas, že skoro neslyším, co říká. V tom okamžiku prostě jen Brandy hrozně
zbožňuju. Mám z ní takový dobrý pocit, jako když jste krásná a podíváte se do zrcadla.
Brandy je moje instantní královská rodina. Moje jediné všechno, pro co žít.
Povídám: „Stůrj sejvo sý,“ a položím studeného, mokrého krocana logopedce do klína, takže
tam na kožené otočné kancelářské židli sedí pod deseti kily mrtvého masa.
Sestra Kateřina na mě zblízka z chodby haleká: „Juhůů!!“
„Chůzy ťondzop bžádt,“ povídám a vezu logopedku na židli ven na chodbu. Říkám: „Nuhehe máznach vlýnazmť.“
Logopedka ke mně zvedne usměvavou tvář: „Nemusíte mi děkovat, vždyť to je jen moje
práce.“
Jeptiška dorazila s tím mužem a jeho kapačkou na kolečkách, zas někdo nový, bez kůže nebo
s rozmlácenými rysy, anebo s vytlučenými zuby, muž, který by pro mě byl dokonalý. Moje
jediná pravá láska. Můj deformovaný nebo zmrzačený nebo chorobný princ. Moje nešťastně
žili, dokud neumřeli. Moje odporná budoucnost. Nestvůrný zbytek mého života.
Zabouchnu dveře ordinace a zamknu se vevnitř s Brandy Alexanderovou. Na stole leží
logopedčin zápisník a já po něm sáhnu.
Zachraň mě, píšu a pak tím Brandy zamávám před obličejem. Píšu:
Prosím.
Skok na Brandiny ruce. Vždycky to začíná jejíma rukama. Brandy Alexanderová natáhne
ruku, jednu z těch chlupatých kloubnatých rukou, na paži až k lokti smáčknuté a stísněné
žilky pod náramky všech barev. Brandy Alexanderová je sama o sobě takový posun ve
standardech krásy, že nic nevyčnívá. Dokonce ani vy.
„Tak co je, holka, co se ti stalo s tváří?“ ptá se.
Ptáci.
Píšu:
Ptáci. Ptáci sezobali.
A začnu se smát.
Brandy se nesměje. Brandy se ptá: „To má jako znamenat co?“
A já se pořád směju.
Jela jsem po dálnici, píšu.
A já se pořád směju.
Někdo po mně vystřelil z kulovnice sedm dvaašedesát.
Kulka mi utrhla celou čelist.
Pořád se směju.
Šla jsem do nemocnice, píšu.
Neumřela jsem.
Směju se.
Tvář mi vrátit nemohli, protože ji sezobali racci.
A přestanu se smát.
„Holka, ty máš ale děsnej rukopis,“ na to Brandy. „Tak povídej, co dál.“
A já začnu plakat.
Co dál? píšu. Musím jíst dětskou výživu.
Nemůžu mluvit.
Kariéra fuč.
Nemám kde bydlet.
Snoubenec mě opustil.
Nikdo se na mě nechce ani podívat.
Nejlepší kamarádka mi zničila všechny šaty.
Pořád brečím.
„Co dál?“ ptá se Brandy. „Povídej, chci to slyšet všechno.“
Ten kluk, píšu.
Kluk v supermarketu řekl, že jsem nestvůra.
Báječně borůvkové oči se podívají přímo na mě tak, jak to žádné jiné neudělaly celé léto.
„Máš úplně rozhašenej pohled na svět,“ říká Brandy. „Dokážeš mluvit jenom o sračkách, co
se už staly.“
Říká: „Na minulosti ani přítomnosti svůj život založit nemůžeš.“  Brandy říká: „Musíš mi povědět něco o svojí budoucnosti.“
Brandy Alexanderová vstane, na nohou má ty páskové pastičky na chodidla ze zlatého lamé.
Nejvyšší královna vyndá z kabelky bez řemínku pudřenku osázenou drahokamy a otevře ji a
podívá se dovnitř, do zrcátka.
„Ta doktorka,“ ozvou se grafitové rty, „ta logopedka někdy podobný situace vyhodnotí tak
blbě.“
Velká ošperkovaná osvalená ruka mě posadí na židli, ta je ještě od jejího zadku zahřátá, a
Brandy mi podrží pudřenku, abych se mohla podívat dovnitř. Místo pudru je tam fůra bílých
pilulek. A místo zrcátka portrétní fotka Brandy Alexanderové, která se usmívá a vypadá
skvěle.
„To jsou vicodiny, holka,“ pokračuje. „Medicínská škola Marilyn Monroe. Ta tvrdí, že
jakákoli nemoc se dá vyléčit, když do sebe naházíš dost prášků.“
Říká: „Ber. Posluž si.“
Hubená a věčná bohyně Brandina obrázku se na mě usmívá přes moře analgetik. Tak takhle
jsem se seznámila s Brandy Alexanderovou. Takhle jsem našla sílu nepokračovat ve svém
předešlém životě. Takhle jsem sebrala odvahu neskládat to dohromady ze stejných starých
dílků.
„No a teď,“ říkají grafitové rty, „teď mi o sobě všechno řekni jako před chvílí. Všechno to
napiš. Vyprávěj mi to pořád dokola. Vyprávěj mi o svým umrněným životě třeba celou noc.“
Královna Brandy na mě namíří dlouhý kostnatý prst.
„Dokud nepochopíš,“ pokračuje, „že to, co vykládáš, je jenom příběh. Že se to už neodehrává.
A až ti dojde, že takovej příběh jsou jenom slova, že to klidně všecko můžeš rozdrobit a
naházet minulost do popelnice,“ končí Brandy, „tak začneme přemýšlet, kdo z tebe bude.“


Další recenze:
iDNES
AKTUÁLNĚ
FANTASY PLANET

Koupit:
KOSMAS

Stáhnout:
(autor nepodporuje prznění knih downloadem)

0 lovelies:

Okomentovat