Ze zásady nebrečím, když odněkud odcházím.
Ovšem obávám se, že tahle zásada dostává poslední dobou na frak. Hlavně dnes - na konci čtvrtého ročníku. Ne, že bych z toho byl smutný, pouze... je to překvapivé. Ten smutek se teprve dostaví.



Nikdy jsem si nemyslel, že bude těžké něco opustit - zakládám si na tom, že mám vztah pouze ke svému počítači a pár přátelům. Ne k budovám, ne k lidem, kteří mne po tak dlouho vytáčí věčně do nepříčetnosti. Jistě, znamená to, že mne Kamil už dál nebude dostávat do stavů, kdy mám chuť mu prostřelit hlavu brokovnicí (pokaždé když otevře hubu), avšak také to, že ztratím pracně budovaný kontakt se spolužáky, kteří jsou mi blízcí.
Které bych chtěl nazývat přáteli.

Jistě - vztahy za ty roky se stále měnili. Lidé přicházeli a odcházeli asi jako spadané listí na podzim, které schová sníh a na jaře je z něj blivajz.... oslábly a pak znovu zesílili. Ne, nebude to jednoduché vzdát se tohoto světa.

Doopravdy ne.

Takže nyní sedím v učebně, ve které už nikdy nebudu - naposled. Musím po sobě smazat soubory.
Nelíbí se mi to - ta představa, že je to naposled co nadávám na toho, kdo tu byl přede mnou a dal židli tak zatraceně nechutně nízko, že se na ní nedá sedět. Že to bylo naposled, co jsem si hrál s páčkama.
Už mi tu nikdy nikdo nesmaže složku a já se nebudu vysmívat učiteli.
Je to zoufalé.

Smutné.
A bláznivé.

V úterý končím. A pak už jen maturita. Pokud ji udělám, tak zkoušky na vejšku a pak možná další studium. Snad se přestěhuju do Ostravy, daleko od své šílené rodiny. A možné ne.
Je velice pravděpodobné, že zhniju na pracáku. No co, to se stává i v horších rodinách.

Ty roky tady z tohoto pohledu nebyly špatné.
Vytvořil jsem si tu hluboké vztahy s učiteli, se kterými bude loučení nejtěžší - přeci jen spolužáky budete potkávat častěji. Na většinu máte i nějaký kontakt. Ale učitelé?
Už nikdy k nim nepřijdete pro omluvenku, nikdy nebudete řešit hloupůstky ohledně nefunkčnosti či přehnané akčnosti počítače...
Jak... vzrušující.

Nevěřím, že to na vejšce bude stejné. Je to tam ohledně vztahů volnější a učitelé jsou uzavřenější.
A nejspíš se tam toho i naučím víc. Jenže o to nejde... tahle škola, která většinu čtvrťáku působila jako dost nepovedený nemocniční sál (jo, strhávání obkladů na stěnách je krutě sexy, říďo, že?) a dokonce tu i chyběly dveře... byly to abnormality, kterým jste se mohli smát.
A jedna pětka vás nepoložila k zemi.Nebo alespoň mně ne.

Naposledy píšu článek v této učebně.
A ani ne za 40 minut za sebou zavřu dveře. Pak už nebude nic.
Nic, kromě vzpomínek...