Cítím se strašně zle.
Prostě to strašně bolí. Všechno. Hlavně minulost. To vše, co jsem v ní prováděl. Za poslední dvě hodiny mne už napadlo asi třikrát, že by bylo nejlepší se zabít. Aby si už nikdo nepamatoval. Hlavně ne já. Vážně to hrozně bolí.
Vím, že lidem, které nazývám přáteli, bude má smrt ukradená. Upřímně tomu věřím. No, možná si povzdechnou. Scope nad tím, že ji teď nebude nikdo objímat. B že s ní nikdo nebude rozebírat ptákoviny a Chňachma... ta si brzo najde na psaní někoho jiného. Na internetu je spousta takových pošuků, co vlezou do čehokoliv.


Občas strašně bolí, že nemám komu ty srance kolem říct.
Chňachma se tváří, že ji to nezajímá. B s tím otravovat nehodlám, neboť ta má problémů dost. U Scope jeden neví, zda se mu za to vše následně nevysměje. Jo, to oslovení: drama queen stále ještě bolí.
Celkově tyhle sračky o bolesti jsou na nic.

Zas se mi spustily žaludeční potíže. Já vím, mám je už hezky dlouho. Jenže já fakt zatraceně nerad zvracím a ty křeče teď ve vlaku se zkrátka nedaly přežít. Dobře, daly, jinak bych tu teď nebyl a nepsal tyhle zkrvený hovadiny.
Nesnáším rána, kdy se probudíte a první co děláte je, že zvracíte. Nesnáším dny, kdy je vám odporně a musíte se tvářit usměvavě. Musíme? Jak řekla dnes Scope – jde o to být zdvořilej.
Jako by mi vadilo, co si o mě lidé myslí.
Dávno jsem rezignoval.
Nevadí mi vyjít ven z totálně mastnou hlavou. Nevadí mi jít ven s tričkem naruby či obrácene, rozcuchaný, neodlíčený, s velkou dírou na ponožce.
Názory ostatních na mě jsou mi putna. Ukradené. Nezajímají mě. Ti kolem jsou odpad a já jsem ještě nižší než oni. Vážně si tak připadám – jako nicotný smítko na stole, co nakonec spadne na zem a bude zadupáno do podlahy. Nakonec tam skončím.

Ne, netěším se na to.
Ale nemohu brečet. Ty vyjekaný prášky mi v tom brání. V projevech citů. Takových, které něco znamenají.
Chybí mi city. Vlastní žádné nemám a od ostatních je nedostávám.
Ignorace. Nezájem. Odtažitost.
Největší dárky pro mne tohoto století. A stejně ty lidi mám rád. Zvráceným způsobem, ale je to tak. Protože jsou jediní, které mám. Smutné je jen to, že já nejsem jejich jediný. Jsem jen jeden z mnoha. Nevadí, když zmizím.
Ale když zmizí oni? Jo. Bolí to. Kurevsky. Vždycky mám pokaždé pocit, že se nezvednu – dokud závislost nezmizí.

Bolí to tak hrozně moc.
Být sám v pokoji a řvát. Nikdo mne neslyší.
A kdybych stál na náměstí plném lidí, nikdo se neotočí. Je to jako tmavá koule ze které se ne a ne dostat. Asi si za to mohu sám. Jak říká matka: „Moc tomu nepodléhej!“
Ty slova dokážou strašně povzbudit.

Fajn, už brečím. Aspoň něco. Asi by nebylo moc slušné, kdybych se rozbrečel ve vlaku. Seděl u mne týpek, co sebou stále házel do rytmu hudby. Tak by si asi nevšiml. A venku plakala obloha. Mám strašně rád déšť.
Jen kdyby mi nepřipomínal lidi, které jsem měl rád. Jo, jenže bez bolesti není krásy.

Zprovoznil jsem vodu. Alespoň nějak mohu spláchnout zvratky. Škoda že tak snadno nemohu spláchnout sebe. Mám jen jeden pytlík čaje a celou noc. Žádná antidepresiva. Možná je to dobře.

Kdo ví, co obsahuje dědova lékárnička…?