Nesnáším je!
Začínám na ně být alergický stejně jako na choleru. Nebo mor. Ne, ten mám vlastně rád.
Dobře, co třeba taková odporná rakovina u dětí? Možná tak bych je mohl nenávidět. Ne, že bych s dětmi nějak sympatizoval.
Možná oběť popálení kyselinou?

Dost Filozofování.



Ty poslední dny byly ráj, dnes mi zas začíná peklo. Smrtící kombinace faktorů, které mne dokáží rozhodit - poloviční dávka drogy ve formě antidepresiva, nedostatek spánku, výkyvy v nepředpokládatelném choivání mého zprzněného těla a spolužáci. Celkově celé tohle školské prostředí mi vůbec nesvědčí. Zabíjí mne. Drtí mne.
A já s tím bezmocně nemohu vůbec nic dělat.

Cítím se jako idiot.
Kdybych aspoň věděl, že jím nejsem, šlo by to snést. Jenže ta možnost nebýt idiotem i ve skutečnosti je až moc pomíjivá. Dostávám křeče ze slov ostatních. O učení.
Chci se odstřelit.

Mám nutkavou touhu se přesunout na ty odporné školní záchodky a spáchat tam sebevraždu nějakým odporně geniálním způsobem.
Jediné, co mne drží nad nápadem se udusit ve vodě toaletní mísy je uvědomnění si vlastní ceny.
Přece nemohu chcípnout na tak odporném místě!

Jsem unavený a chce se mi spát.
Ne dnešní písemky sjem se ani nepodíval. Diví se mi někdo? Ne, myslím, že ne.  O přestávce musím za třídním kvůli maturitním testům. Už teď se třesu hrůzou.

Ne.
Nesmím být tak slaboduchý. Nechat si podkopnout nohy šíleným systéímem školství.
A těmi zkurvenými idioty co jsou teď všude kolem mě.